Milá Dee,
počasí zde v Zemi nezemi si s námi hráči trochu hraje. Zatím tady není nic moc. Déšť a silný vítr nevytvářejí úplně optimální tréninkové podmínky. Doufejme, že se počasí umoudří, abych se něco nového přiučila. Kdyby se to ovšem nestalo, dívám se na to i z lepší stránky, vzala jsem si literaturu ke studiu, takže to každopádně nebude promarněný čas. A navíc jsem tady především kvůli přezkoumání některých svých vnitřních pocitů, které, jak doufám, vyústí v něco nečekaně krásného…
Nedokážu přesně určit, proč na mě Tvůj předchozí dopis působil tak, jak působil. Prostě se to stalo. Asi vnitřní souznění s volenými slovy, pocit blízkosti, který Tvůj text vyvolával. Působil křehce, nenásilně a přátelsky. Ne, že by ostatní Tvé zprávy nebyly přátelské, ale tenhle se asi sešel s nějakými mými pocity z událostí „všedního dne“.
Harfový koncert jsem vlastně absolvovala téměř se všemi Najádami, protože na harfu hrála Víla (k tomu proč ráda používám přezdívky se ještě dostanu, Amálka je totiž velice dobrý příklad). Vévodkyni jsem přizvala, aby získala nový zážitek. Na tramvajové zastávce jsem toho možná pak trochu litovala, protože se zase ukázalo, jak Vévodkyně umí volit zcela nevhodná slova prakticky kdykoliv. Ale podle mého předpokladu zážitek z koncertu a z vnímání hudby rozpustil na chvíli její „jedovatost“, abych s ní po krátkém posezení s Najádami mohla ještě strávit příjemný večer.
Samson se skutečně choval vzorně. Mám velikou radost, že takhle dokáže vnímat hudbu…
Odbočka: Sedím na terase hotelu. Prší. A já mám pocit, že kdybych tu takhle měla sedět celý týden a psát a číst, bude to ten nejlépe využitý čas. Dívám se na moře a dýchám čerstvý slaný vzduch. Myslím, že tohle prostředí velice pomůže mému tělu a bude mi dostatečnou inspirací ke krokům, které chystám po svém návratu. Mám vedle sebe Dámu s kaméliemi. Při nočním přejezdu mi byla věrnou společnicí. Dostávám se v četbě po malých kouscích dál a otevírají se mi další poselství.
„Od chvíle, kdy jsem vás spatřil, vstoupila jste nevysvětlitelně do mého života, a třebaže jsem se usilovně snažil váš obraz zahnat z mysli, stále se mi vracel. A dnes, když jsem se s vámi opět setkal, po dvou letech, v nichž jsem vás nespatřil, probudila jste v mém srdci a v mé duši ještě hlubší cit a teď, když jste mě přijala tady a když jsem se s vámi seznámil a poznal vše, co je na vás neobyčejného, nemohu bez vás být a zešílel bych, nejen kdybyste mě nemilovala, ale kdybyste nedovolila, abych vás miloval.“
Jak moc mi tohle opět souzní s panem Záhadou, jehož jméno vzniklé na začátku nabralo postupně jiných kontur. Pan Záhada se velice záhy proměnil v Supermana. Dostal se mi „pod kůži“ tak snadno a rychle. Snažila jsem se z toho utéct, stejně jako Markéta… Teď poodhaluju tajemství snad trochu předčasně. Se Supermanem jsme se setkali taky poprvé před dvěma lety, tehdy jsme se viděli třikrát, s něčím mi tenkrát krátce pomohl a já ho nechala jako mnohé jiné jen projít okolo, nebyla jsem připravená. Teď jsme se znovu po dvou letech potkali a po prvotním šoku, ve kterém jsem chtěla všechno popřít, jsem si začala uvědomovat, že něco zaklaplo. Víc ukáže tento týden…
Snad proto jsem cítila několik dní neklid, ale ten se postupně rozplývá…
Jak je mi líto malé Dee, když čtu řádky o její touze po zájmu. A jak strašně jí rozumím. Taky jsem si zvykla být tady pro své okolí a pomáhat a pomáhat, že okolí zapomnělo, že taky někdy potřebuju pomoct v podobě čisté lidské blízkosti bez očekávání, bez splátek a bez pocitu provinění, že mi vůbec někdo něco dává. Jako bys ta slova opsala z mé hlavy: „Všichni mě znají jako tu, která nic nepotřebuje a je schopna být pro druhé, má slova útěchy a podpory, má nápad na řešení situace, ví, co kdy udělat… Pěkně jsem si to zařídila.“ – Jenže pro mě se tu teď objevil někdo, kdo se zdá být jiný a v jehož přítomnost nemůžu uvěřit… Superman však také nebyl pouze Supermanem, byl také Clarkem Kentem.
A dostáváme se k možnostem a jménům…
Já bych strašně ráda doufala v možnost… I k tomu bude sloužit týden v Zemi nezemi. Snad touha po možnosti mi umožní víru v ní…
Proč je Trenér jen Trenér a proč pan Záhada byl pan… Tak mi to vzniklo v hlavě, až zpětně se můžu domýšlet, že Trenér postrádá na rozdíl od pana Záhady jistou přidanou hodnotu gentlemana, i když fyzicky a stylem jsou oba sportovní typy… Snad jde o to, jak se chovají k ženám… Trenér dokáže být vulgární až nevhodným způsobem, Superman (pan Záhada) sundá v dešti mikinu i bundu, protože dvě holky v jeho společnosti mrznou a on sám pokračuje jen v tričku…
Často měním jména lidí, kteří mi projdou životem, civilní jméno mnohokrát o lidech nic nevypovídá i z toho důvodu, že jen málo rodičů se soustředí na význam jména pro potomka, dítě pak často se svým jménem není spokojené. To je příklad Víly, která nemá ráda své jméno Amálka, ona si ho nevybrala. Přezdívku si můžeme volit, volíme ji tím, jací jsme nebo si ji sami vymyslíme a pokud je pravdivá, ujme se. Proto ráda dávám lidem svá vlastní jména, připadají mi pravdivější a výstižnější.
Z experimentu s knihou jsem čím dál nadšenější. Jsem ráda, že jsem si její soustředěné čtení nechala právě do Země nezemě… Je to jako detektivní příběh. Jen mě trochu mrazí z představy, že pokud skutečně příběh Markéty a Armanda něco znamená pro „osud“ Supermana a Shaly, pak nedopadne dobře… On ji opustí a ona umře…
Jsem ráda, že jsem Tě inspirovala svou odhodlaností. Ano, cítím se hodně odhodlaná. Chci aktivně měnit svůj život. Teď mám pocit, že kolem mě prochází nová naděje. Nechci to zkazit. Budu ji chtít nenásilně zachytit… a „pozvat na čaj“, když o to bude stát…
Věřím, že Tvoje přímost dokáže lidi vyvést z míry. :) Co po Tobě ten muž chtěl a co Ty chceš nebo nechceš od něj? Mně tohle vyjasňování připadá nesmírně statečné.
Tak jsem to nakonec stihla dřív, než bych čekala. Snad ze mně pod vlivem silného čerstvého vzduchu nevypadl totální blábol. Zítra začnu intenzivně pátrat po pohledáriu. :)
Shaly
74. dopis