Ahoj Shaly,
doufám, že jsi samým čekáním na můj dopis nezapustila kořeny někde na pláži. Ale protože tam usilovně sportuješ, tak pravděpodobnost zapuštění kořenů je minimální. Jak to vlastně jde? Kolik času denně věnuješ sportu? A co děláš ve zbylém čase? Kolik vás tam nakonec je? Jsou to fajn lidi?
Nejdřív se zkusím nějak vyjádřit k času, který uběhl, než jsem se dostala k odpovědi. Byla jsem hodně zadumaná na podnět kamarádky ohledně našeho kontaktu. Udělala jsem si miniprocházku do obchodu, aby měl Samson jablíčka do zásoby a pak jsem v podstatě nicneděláním strávila zbytek večera. Myslím, že mi to prospělo, protože jsem vlastně neměla moc náladu na lidi, nechtělo se mi mluvit. Někdy to tak mám, že chci být v tichu a tiše. Za prvé mi to dělá dobře a za druhé mě vlastně v takových chvílích mluvení strašně vyčerpává, stojí mě moc energie. Je to takový zvláštní stav nebo pocit, ale znám ho, nijak mi nevadí a dokonce ho mám někdy i ráda.
Následující den byl parádní! Byly jsme s kolegyní z práce, její kamarádkou a kamarádky přítelem v zoo. Tolik zážitků!!! Kamarádka kolegyně tam dřív chodila na praxi a zůstaly jí nějaké kontakty. Tak nám domluvila extra prohlídku a věci, které se normálnímu návštěvníkovi nepoštěstí. Nejdřív jsme krmili velbloudy, ti dostávali mrkve. Věděla jsi, že mají úplně kouzelně měkký čumák? Hrozně legrační. Další zastávka byla u koníků, krmení taky proběhlo. Ti už tak měkké čumáky nemají. Potom jsme šli drbat a kartáčovat tapíry. To bylo super. Viděla jsi někdy blaženého tapíra? Oni si to fakt užívali, různě se nakrucovali, lehali, zvedali nohy… Jeden z toho drbání dokonce usnul. Tapíři mají měkké čumáky a peckově ohebné. Protože na žirafy jsme museli počkat, tak jsme si prošli kus zoo po vlastní ose s nějakou zastávkou na jídlo. Fotila jsem malinké slůně, bylo legrační oproti těm velkým. No, a žirafy. Ach. Můj splněný sen. Krmit žirafu je opravdu velký zážitek. Sáhnout na sebe nenechala ani jedna, takže tady mi chybí zkušenost s měkkostí čumáku. Ale myslím, že bude tvrdší. Dostaly jablíčka. Tak silně to na mě zapůsobilo, že se mi o nich pak v noci zdálo, o všech těch žirafách. Mají jednoho samce, Johana, a zbytek jsou holky. Nejvíc se nechal krmit Johan a pak jedna žirafí slečna. Ostatní jen zkoumavě nakukovaly a neodvážily se. K surikatám jsme se nedostali. Prý jsou poslední dobou agresivní. Takže Supermanovo jméno mi nadále zůstane utajeno. Domů jsem se vrátila hodně unavená, ale taky hodně spokojená.
Včera jsem byla po cestách, pracovně. Ráno jsem musela do práce pro auto, abych byla v devět v Pivohradu, kde jsem vyzvedávala kolegu a pokračovali jsme do Lvova k zákazníkům. Po dvou schůzkách jsem ho odvezla zpět do Pivohradu a potřebovala jsem obejít různé obchody, kvůli distribuci letáků. Pršelo, byla zima a já jsem si „chytře“ vzala boty na podpatku, takže mi to po hodině chození bylo už značně nepohodlné. Ale zvládla jsem to. Ráda řídím, tak mě těšilo, že se můžu projet. Taky ráda řídíš?
A tím se dostávám k dnešku. A k odpovědi na Tvůj poslední dopis. Teď do něj znovu koukám, znovu některé věci čtu a přemýšlím, jak to uchopit. Předně Ti moc fandím ve všech změnách a krocích, které chceš podniknout. Vždycky, když to nějak nakousneš, nebo naznačíš, tak začnu být zvědavá. Jak jde četba Dámy s kaméliemi?
Až mě mrazí z toho, jaké nacházíš podobnosti s tou knížkou a tím, co se Ti reálně děje se Supermanem. První setkání před dvěma roky. Dostal se Ti „pod kůži“ snadno a rychle a snažila ses z toho utéct… Jsem ráda, že jsi nakonec neutekla a všechno nepopřela při nebo po prvotním šoku. Víš, jaká by to byla škoda a o kolik krásných prožitků bys teď byla chudší? Jsou to vlastně moje představy, ale jsem o nich hodně přesvědčená. O tom, že Ti toho spoustu nabízí a dává, dovoluje Ti prožít pocity, které sis odpírala nebo na ně přestala věřit. To je krásné… Markéta a Armand měli svůj osud. Svůj konec. Vzhledem k době pokroku a vývoji medicíny bych ani v nejmenším netušila paralelu. To opravdu ne. Co si teď ale vybavuju a přijde mi to nějak důležité a skoro bych Tě jak kdyby chtěla varovat – aby Markéta zachránila Armandův vztah s otcem, vzdala se své lásky k němu. Ne, to jsem nevyjádřila přesně. Vzdala se jeho přítomnosti ve svém životě, byť ho dál milovala a přála si být s ním. Bylo to od ní velmi nesobecké a rozdala se tím pro druhého. Sice ve jménu lásky, ale nemyslela na sebe a na to, co sama chce a potřebuje. Armand by svůj vztah s otcem klidně riskoval. Věděl, co chce a jak se může rozhodnout. Markéta to ale rozhodla za něj. A v tomhle dávej, prosím, pozor. Jestli chápeš, jak to myslím…
S těmi jmény a přezdívkami – něco na tom bude. Kdybych mohla, tak si vyberu jiné jméno než Denisa. Ale zvykla jsem si na něj a myslím, že ho mám i docela ráda. Jsem ráda, když mě blízcí lidé oslovují „Deni“ a oni to dělají. Od cizích nebo při formálním kontaktu je pro mě přirozená „Denisa“. Od blízkých zase „Denisu“ nesnesu. Vyvolává to ve mně dost nepříjemné pocity. No, a „Denisku“ dovolím jen velmi výjimečně, v tuhle chvíli mě napadají jen dvě osoby, od kterých tohle oslovení snesu. Jednou je babička a druhou je češtinářka z gymplu. Přezdívku jsem nikdy pořádně neměla, byť jsem po ní toužila. Nevím, proč mi nikdo žádnou nedal. Teď jsem obrovsky ráda za Delilah, Dee. Vím, že to jsem já. A je mi s tím moc dobře. Jsem na ni hrdá a Tobě tímto ještě jednou děkuju.
Přemýšlím, jak jsem to myslela s tou možností. A upřímně, nechce se mi dohledávat svůj předchozí dopis. Nedělám to. Nikdy svoje předchozí dopisy v rámci naší komunikace nečtu. Ani v rámci jiné komunikace (pokud se nejedná o pracovní záležitosti). Asi to neumím teď rozumně vysvětlit, mám to víc v pocitu, než ve slovech. Ale asi už tuším, co jsem k tomu psala. Že když připustíš možnost, jsi mnohem blíž k uskutečnění nebo naplnění. Asi jiná slova, ale smysl by měl být tenhle. Nuže, jak to vypadá s Tvou touhou, potažmo doufáním a vírou v možnost? Přece jen, už jsi pryč čtvrtý den.
Vyjasňování nevnímám vůbec jako statečné. Těší mě, že Ty to takhle vidíš a oceňuješ mě. Pro mě na tom ale vážně není nic výjimečného. Jde to ruku v ruce s mojí přímostí. Nemám problém bavit se o čemkoliv otevřeně. Co po mě chtěl ten muž… Úplně jednoduše – chtěl by se se mnou vyspat. A to jen tak, protože se mu líbím, přitahuju ho a prostě by chtěl. Doma má manželku, dítě, spokojenou rodinu a nijak to nechce měnit. Nic jsem mu na to neřekla a nechala jsem to na sebe nějakou chvíli působit. Vím naprosto jistě, že do ničeho takového nepůjdu. Ne, když má manželku a dítě. Nebudu se podílet na ubližování někomu dalšímu, byť dotyčnou neznám. Prcka jsem ale viděla, měl ho jednou v práci. V tomhle prostě zaangažovaná být nechci. Kdyby byl svobodný, rozvedený… cokoliv, jen ne ženatý, tak bych o tom možná uvažovala jinak… ale není. Takže tím je to pro mě uzavřené.
Trochu jsem se teď tím závěrečným odstavcem rozčílila. Hhhhhhhhh.
Snad jsem to na Tebe nepřenesla. Budu se těšit na odpověď a třeba se Ti podaří připojit i pár zrnek písku.
Hezký den, Shaly, pozdravuj moře.
Dee
75. dopis